Křesťanský sbor Brno

„Věř v Pána Ježíše a budeš spasen.“ Sk 16,31 

Slovo křest má většina lidí nedomyslitelně spojeno s křesťanstvím. Pokusme se však si říci, co tento pojem skutečně znamená a jaký je jeho význam podle Svatých Písem. Také si vysvětlíme kdo a proč má/může být křtěn.

Většina protestantských církví se shoduje na tom, že Pán Ježíš Kristus zanechal svým učedníkům dvě svátosti či obřady – křest a večeři Páně. Tak to činili i první věřící, jak si čteme hlavně v knize Skutků apoštolských. Naproti tomu římskokatolická církev od tridentského koncilu v 16. stol. zachovává sedm svátostí[1].

Svátostmi však je třeba rozumět nařízení ustanovená samotným Pánem Ježíšem, která mají být dodržována a ve kterých je užíváno fyzických věcí (voda, chleba, kalich s vínem) na znamení Boží milosti. Tyto svátosti (obřady) samy o sobě nemají nějakou magickou moc ani nikoho nemohou spasit, ale vypovídají o milosti, kterou jsme již dříve zakusili a přijali. Jde o vnější znamení vnitřní skutečnosti. Pokud je jich správně užíváno, tak přinášejí účastníkům užitek a požehnání.

1. Význam křtu

Křest poukazuje na celou řadu duchovních skutečností. Bůh ve svém jednání s člověkem používá určitých materiálních (hmatatelných) věcí, aby člověku poukázal na duchovní skutečnosti a usnadnil mu je pochopit. Bratr Kalvín ve své Instituci píše o těchto svátostech, že to jsou „výchovné prostředky, které nás ujišťují o věrohodnosti slova Božího, a poněvadž jsme tělesní, jsou nám předkládány ve způsobu věcí tělesných. A tak nás tím pro těžkopádnost našeho chápání vychovávají a vedou nás za ruku docela tak, jako učitel žáky.“

Křest je dán lidem z Boží lásky a moudrosti a pomáhá nám pochopit to, co jsme před ním už prožili. To, že jsme byli pokřtěni, si většinou velice dobře pamatujeme, často máme  fotografie, a také si dovedeme představit ty jednotlivé kroky – vnoření, ponoření, povstání. Dovedeme si představit naše znovuzrození? Máme nějakou fotografii? Asi ne. Ale díky křtu si to můžeme lépe představit a stále znovu prožívat. Buďme Pánu proto vděčni, že křest ustanovil.

Křtem vyjadřujeme naše sjednocení s Pánem Ježíšem ve smrti i ve vzkříšení. To si čteme v listu Římanům v 6. kap. „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni v smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Ř 6,3-4).

Úkon křtu sjednocení s Pánem Ježíšem neuskutečňuje, ale předpokládá a symbolizuje jej. Pán Ježíš byl za naše hříchy odsouzen, ukřižován a pohřben. Ponořením do vody vyjadřujeme smrt starého člověka, naší přirozenosti, našeho já, jsme mrtvi hříchu, odstranili jsme hříšné tělo. Voda symbolizuje hrob, do něj se vkládá to, co je mrtvé. „Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtví hříchu “ (Ř 6,11a). To, že jsme pokřtěni v Jeho smrt, znamená, že na nás Bůh Otec pohlíží, jako bychom zemřeli s spolu Kristem na kříži. Tu zástupnou oběť však vykonal Pán Ježíš sám, my se k tomu vírou smíme připojit, a pokud to uděláme, tak Bůh na nás hledí jako na nevinné. To je vlastně podstata ospravedlnění, že trest za hřích byl vykonán, ale díky boží milosti byl trestán Boží Syn a ne my.

Svatá Písma nám dosvědčují, že Pán Ježíš v hrobě nezůstal, ale byl vzkříšen. Když povstáváme z vody, vyjadřujeme naše duchovní vzkříšení, povstáváme k novému životu, už nejsme pod mocí hříchu, nýbrž jsme živi Bohu v Kristu Ježíši (Ř 6,11b). Naše staré já je mrtvé, my jsme nová stvoření (2. Kor. 5,17), znovuzrození lidé, vstoupili jsme na cestu nového života. Jsme svobodni jako Izraelci, kteří prošli mořem z egyptského otroctví do zaslíbené země. Křest vlastně symbolizuje naše znovuzrození – smrt dřívějšímu způsobu života a vstup do novosti života skrze víru v oběť Božího Syna Pána Ježíše Krista za mé hříchy. Kol. 2,13 ... probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.

Křest také vyjadřuje, že jsme přetrhali vnitřní vazby  se světem, zemřeli jsme mu, a že nyní patříme Bohu. Kol. 2,20: „Zemřeli jste s Kristem živlům světa...“ Jsme mrtvi tomuto světu, už nežijeme jako dříve nebo jako lidé kolem nás. Jestliže křtem toto vyznávám, pak by to měla být skutečnost v mém životě! Nebylo by upřímné, dát se pokřtít (vyznávat, že jsem ukřižoval starého člověka), když ještě žiji podle těla, když dělám to, co se Pánu nelíbí. Jako při tělesném úmrtí jsou přetrženy všechny dosavadní vazby a naopak při narození vzniká zase něco nového, nezatíženého minulostí, tak to má platit i v duchovní oblasti a křest to symbolizuje.

Křtem dáváme hříšnému světu a jeho vládci najevo, že už nejsme jeho. Ten, kdo býval kdysi nepřítelem Pána, se konečně podrobuje (to naznačuje i příběh Námana Syrského, (2. Král. 5,9-19). Křest je vlastně veřejné vyznání, že nespadáme pod moc satana, ale náležíme cele našemu Spasiteli. Když v Pána Ježíše uvěříme, je to vlastně vnitřní záležitost, kterou druzí a domnívám se, že i Boží nepřítel, nemusí vědět. Křtem se však k této skutečnosti otevřeně    a veřejně přihlašuji. V některým zemích (zvláště muslimských) toto vyznání může být velice nebezpečné.

Křest vlastně ujišťuje i mne, že patřím Pánu Ježíši, proto je dobré si to v těžkých situacích připomínat. Německý reformátor Martin Luther, když měl pochybnosti o víře a o Pánu, tak psal křídou na svůj stůl baptizatus sum – byl jsem pokřtěn. To ho vždy ujistilo, že skutečně patří Pánu Ježíši Kristu a že s Ním byl ztotožněn v jeho smrti a vzkříšení.

To, že jsem pokřtěn, neznamená, že nikdy neudělám chybu, že nezhřeším, ale vyjadřuji, že jsem skoncoval s tělem hříchu a že již nechci vědomě hřešit a žít podle těla. Krátce po mém křtu mě jeden bratr řekl, abych si dal pozor, protože nyní budu vystaven větším útokům  ze strany Božího nepřítele. A s odstupem času vidím, že měl pravdu, mrzí mě jen, že jsem ta slova nevzal tehdy vážněji – pýcha předchází pád. Nepřítel se totiž všemožně snaží zdiskreditovat Boží děti v očích světa, chce nás připravit též o radost ze spasení a přijatý pokoj.

Křtem také dosvědčuji, že patřím do Těla Kristova – do Církve. Do níž jsem byl napojen Duchem Božím (I. Kor. 12,13).

Křest je projevem poslušnosti Pánu Ježíši, neboť On ho ustanovil. Kdo tedy vědomě odmítá křest, nemůže tvrdit, že Pána Ježíše Krista přijal z celého srdce, protože Ho neposlouchá. Nazývám-li někoho svým pánem, je na místě jej plně respektovat, což znamená mu projevovat úctu a poslouchat jeho slova.

2. Kdo má být křtěn? Proč neděláme křest nemluvňat?

Při jeho obhajobě jsou uváděny různé rádoby biblické argumenty:

1. „Křest nemluvňat v Nové smlouvě je protějškem obřízky ve Starém zákoně.“ Je chápán jako vstupní obřad do společenství, kterým křtěnec získává podíl na všech zaslíbeních a požehnáních.

ð apoštol Pavel v listu Galatským ukazuje, že tomu tak není.

„Nebo v Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje skrze lásku.“ Ga 5,6 (Ekum. překl.)

Možná by se ale dalo říci, že obřízka je jakým si předobrazem křtu:

- znamení smlouvy s Bohem (Genesis 17); křest je ale vyjádření, že jsem přistoupil k nové smlouvě, která je v krvi Pána Ježíše

- odstranění části těla; přijetím PJK jsme duchovně obřezáni „V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.“ (Kol. 2,11).

2. „V Novém zákoně se mluví o křtu celých domů, kde mohla být i nemluvňata či malé děti.“ Je to např. dům Lydie (Sk. 16,15), dům filipského žalářníka (Sk. 16,33), dům Krispův, představeného synagogy v Korintu (Sk. 18,8) a dům Štěpánův (I. Kor. 1,16).

Nejde rozhodně o důkaz, ale jen o dohad. V případě „filipského domu“ čteme, že všichni, kdo uvěřili, se radovali (Sk 16,34), což nemluvňata jistě být nemohla. Proto můžeme tvrdit, že nebyla křtěna.

Také o Krispovi si čteme, že uvěřil s celým svým domem (Sk 18,8), mimina určitě neuvěřila. Ten výraz celý dům spíše vyjadřuje celkové zaměření té rodiny, jejíž hlavou se stal Pán Ježíš Kristus, a v takovém prostředí ty děti vyrůstaly a později mohly samy přijmout Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. V tomtéž verši je řeč i o dalších Korinťanech, kteří naslouchali, uvěřili a dali se pokřtít ð to pořadí je tedy:

1. Slyšet Boží Slovo

2. Uvěřit Pánu Ježíši (stát se věřícím)

3. Dát se pokřtít (vyznat, že jsem věřící)

Křtem se člověk nestává křesťanem, tím už musí být, jinak je křest bezvýznamný! Křesťanem se stane ten, kdo učiní pokání ze svých hříchů a uvěří v Krista Ježíše. Slovo křesťan nepochází od slova křest, jak si řada lidí mylně myslí, ale od slova Kristus, křesťan je tedy Kristovec ten, kdo patří Kristu Ježíši. Křtem vyjadřuji, že jsem se stal učedníkem Pána Ježíše. Jeho učedníkem je hoden být jen ten, kdo se pro Něj všeho vzdá.  Někteří věřící křest dlouho odkládají, protože si nejsou jisti, zda už se mohou dát pokřtít. Myslím si, že není důvod odkládat křest, jsem-li věřící,  ale pokud cítím, že mně v něm něco brání, tak odložme ty překážky a tak se staneme opravdovými učedníky svého Mistra a pak je na místě se dát pokřtít.

Jozue ke konci svého života prohlašuje: Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu (Joz. 24,15), i v tomto domě mohla být nemluvňata, ale určitě nesloužila, sloužit mohla, až vyrostla.

Když Pán Ježíš vysílal učedníky do světa, řekl jim: „Proto jděte, dělejte učedníky ze všech národů; křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt. 28,19-20 NBK). Tento verš opět vyjadřuje pořadí dějů:

1) stát se učedlníkem Pána Ježíše,

2) vyjádřit to křtem,

3) jakožto učedník Pána učit se Jeho přikázáním.

Ke křtu nejsou potřeba ani rozsáhlé biblické znalosti, předpokladem je opravdové a stoprocentní rozhodnutí pro Pána Ježíše. I tento úsek Písma dokládá, že nemají být křtěna nemluvňata, neboť se zatím nemohla stát učedníky.

Rovněž z dalších míst ze Skutků vyplývá, že byli křtěni dospělí, tj. ti, kteří jsou schopni samostatného uvažování a rozhodování. (Sk. 2,41). Ti, kteří ochotně přijali jeho slova, tedy byli pokřtěni (Sk. 8,12). „Když uvěřili Filipovi kážícímu o Božím království a o jménu Ježíše Krista, dávali se muži i ženy pokřtít.“ (oba NBK), o dětech tam není zmínka.

3. „Dítě se rodí s dědičným hříchem a potřebuje odpuštění, které se děje křtem.“

Křest je chápán jako prostředek, jímž se dosahuje milost. Je mu přisuzována jakási magická moc – tento pohled je založen na nesprávném chápání svátostí (viz výše).

→ z Božího Slova jasně vyplývá, že spasení je z víry. „Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás – je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit“ (Ef. 2,8-9 NBK).

Rozhodující je víra v Pána Ježíše, ne skutky, tedy ani samotný akt křtu! Když se žalářník ve Filipech ptal apoštolů, co má dělat, aby byl spasen, Pavel mu odpověděl, že nemusí nic dělat, ale že má věřit: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen“ (Sk. 16,31). Potom (hned) se žalářník dal pokřtít.

Samotným křtem se hříchy nesmývají. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že k oběti Pána Ježíše je potřeba ještě něco přidat z naší strany, ale to není pravda! Dílo Pána Ježíše je dokonalé a dokonáno, my ho můžeme vírou přijmout a křtem to pak veřejně vyznáváme.

Opačným extrémem, než byl křest nemluvňat, byl křest těsně před smrtí na smrtelné posteli, aby se smylo co nejvíce hříchů a další už nemohly být konány. Rozšířen byl ve 4. století; i císař Konstantin, který přestal pronásledovat křesťany, to takto udělal. Také v tomto případě jde o odklon od biblické pravdy.

→ z Božího Slova jasně vyplývá, že pokřtěn má být, kdo skutečně přijal Pána Ježíše do svého srdce.

Když komorník etiopské královny přijal od Filipa zvěst evangelia, řekl: Pohleď, voda. Co mi brání, abych byl pokřtěn? Filip tedy řekl: Jestliže věříš z celého srdce, je to možné. A on odpověděl: Věřím, že Ježíš Kristus je Boží Syn!“ Sk 8,36-37 ð jedinou podmínkou křtu je opravdová víra. Provedení křtu brání jedině neexistence pravé víry v Božího Syna Ježíše Krista.

Jestliže byl někdo „namočen“ do vody, ale nebyl znovuzrozeným člověkem a později uvěřil v Pána Ježíše, je na místě, aby byl (znovu) pokřtěn – biblicky správným křtem. Viz jednání Pavla v Efezu (Sk. 19, 1-7).

To, že se v rané církvi rozšířily jiné praktiky, souvisí s menší znalostí Bible a s vytvářením vlastních tradic. Jde však o projev neposlušnosti Pánu Církve.

3. Metody křtu

V historickém vývoji se objevily tři hlavní metody křtu, a to:

• ponořením
• politím
• pokropením

V řečtině, kterou byl napsán Nový zákon, je pro křest použito slova „baptisma“ = ponoření (20x) a třikrát slovo „baptismos“, které je užito v množném čísle a vztahuje se na obřadné ponořování (Mk 7,4; Žd 6,2; 9,10). Sloveso křtíti se řecky řeklo „baptizein“, je použito celkem 77x, jeho základní význam je ponořiti, nořiti, tedy dostat pod hladinu. Pokud Písmo mluvilo o pokropení (rantismos, rantizein), koupání (lutron, luein), obmytí (apoluein-smýt, niptein-omýt, aponitzein-omývat, plynein-prát, brechein-smáčet) vždy používalo jiné slovo než baptizein. Čtyřikrát se objevuje ještě slovo „baptein“, které se překládá ponořit či namočit. Písmo tedy přesně rozlišuje mezi ponořením, pokropením a omýváním.

Slovo baptizein se v řečtině užívalo už v době předkřesťanské a znamenalo ponořením docílit trvalé změny identity. Toto slovo se používalo např. v receptech o nakládání zeleniny. Jeden takovýto recept pochází od básníka a lékaře Nicandera z doby kol. roku 200   a říká, že zelenina má být „pokřtěna“ (baptizein) v nálevu octa, aby natrvalo získala jeho chuť, tím ponořením došlo ke změně její podstaty (chutě). A křtem vyjadřujeme, že jsme byli natrvalo vnořeni do Krista, aby u nás došlo ke změně podstaty, abychom získali „Jeho chuť“.

V Epištole Galatským 3,27 si čteme: „Všichni, kteří jste pokřtěni do Krista, jste přece oblékli Krista.“ Křest je znamením našeho ztotožnění s Pánem Ježíšem skrze dílo Ducha svatého. Už nejsme jako předtím. U nás došlo k trvalé změně, která má být z našeho života patrná. Nyní máme chodit v novotě života.

Boží Slovo mluví tedy o křtu ponořením. Důležitější však než forma křtu je jeho obsah – křtem vyjadřuji, že se Kristus za mě cele vydal, za všechny mé hříchy, a i já se mu cele oddávám. Při křtu si musím být vědom těchto skutečností a musím jim z celého srdce věřit, to je prvořadé. Pak až jde o tu formu. Symbolice křtu i řeckému významu slova pro křest nejlépe odpovídá  ono ponoření - baptisma (symbol pohřbení, smrti starého člověka a povstání v novotě života). Pokud se však člověk cele neoddal Pánu, pak křest vodou jakýmkoli způsobem nemá smysl!

Lze ale si představit i situace, kdy křest ponořením není možný pro nemoc, stáří či špatný zdravotní stav, pak se domnívám, že je možné jej provést trochu jinou formou, ale se stejným obsahem a významem.

(Spis z dob raného křesťanství Didaché aneb Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům obsahuje pokyny jak má probíhat křest: „Co se týče křtu, budete křtít takto: všechno toto nejprve řeknete a pokřtíte ve jménu Otce a Syna a svatého Ducha v tekoucí vodě. Nemáš-li tekoucí vodu, pokřti v jiné, nemůžeš-li ve studené, pokřti v teplé. Nemáš-li ani jednu, vylij na hlavu třikrát vodu ve jménu Otce a Syna a svatého Ducha.“ Pokropení se začalo užívat od třetího století pro ty, kdo jsou blízko smrti – klinický křest. Křest na Západě ve 2. století probíhal za užití kréda (vyjádření víry). Křtěnci byly postupně položeny tři otázky, na něž odpovídal „věřím“, a po každé odpovědi byl pokřtěn. Došlo tedy k trojímu ponoření. Křestní vyznání sboru v Římě okolo r. 150 znělo: „Věřím v Boha Otce všemohoucího, a v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, a v Ducha svatého, církev svatou, těla z mrtvých vzkříšení.“ Později se to krédo rozšiřovalo, což byla reakce na vznikající hereze - bludařství.)

Léto 2002, zpracoval Aleš Drbal, revidováno květen 2010.