Křesťanský sbor Brno

Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu.

Teologické články

Podstata služby Ducha svatého

„Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit.“ /Evangelium Jana 3,6-7/

 Duch Boží v hebrejštině rúach a v řečtině pneuma označuje prudce proudící vzduch – vítr nebo dech - nádech či výdech. Vyjadřuje představu uvolněné energie, konající síly, moci v činnosti, života projevujícího se aktivitou. Symboly a podoby Ducha Svatého ať konkrétní či obrazné – symbolické jsou vítr, oheň, živá voda nebo holubice.
V řecké křesťanské filosofii je pneuma čili vanutí - aktivním principem, který určuje vlastnosti a povahu všech věcí - je principem života všeho jsoucího. Pneuma se projevuje ve formě tzv. tonos = vnitřní chvění, doslova napětí. Tonos je nejvlastnějším způsobem působení pneumatu - poukazuje na náhlost a nepředvídatelnost zásadních proměn, které se nejprve dlouho a nenápadně rodí a připravují. V člověku působí pneuma tak silně, že tonos působí též jako logos (slovo, řád, smysl, záměr, viz evangelium Jana 1;1 Na počátku bylo Slovo - logos). Pneuma - tonos umožňuje i poznatelnost věci;

Číst dál: Podstata služby Ducha svatého

Sborová kázeň

SBOROVÁ KÁZEŇ
Aneb vzájemné vztahy ve sboru či bratrská péče jeden o druhého
Co je to sborová kázeň?

Aneb vzájemné vztahy ve sboru či bratrská péče jeden o druhého.

Článek o sborové kázni pojednává o následujících tématech. Obsahuje také Biblické texty ke studiu.

Společenství s Kristem

(celý ?lánek ke stažení ve formátu .doc)

Možná jste mnozí p?emýšleli nad tím, jak je to s jednotou k?es?an?, nebo spíše pro? je tolik rozdíl? a nejednoty mezi k?es?any, a zda není možné je n?jakým zp?sobem sjednotit. Za ú?elem sjednocování v k?es?anstvu, ale i mimo n?j vznikají nejr?zn?jší snahy ?i úsilí. V následujícím textu se krátce podíváme na to, co o jednot? a p?ípadných sjednocovacích snahách ?íká Slovo Boží, jímž je Bible. Úvodem našeho uvažování se podívejme na oddíl z První Pavlovy epištoly do Korintu, konkrétn? na prvních dev?t verš? z první kapitoly (následující text, jakožto i všechny další citace z Bible, jsou p?evzaté z Bible21): Pavel, z Boží vůle povolaný apoštol Krista Ježíše, a bratr Sostenes církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým a také všem, kdo na jakémkoli místě vzývají jméno našeho společného Pána Ježíše Krista: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Stále za vás děkuji svému Bohu, totiž za to, jaké Boží milosti se vám dostalo v Kristu Ježíši: byli jste v něm obohaceni v každém ohledu, každým slovem a veškerým poznáním. Kristovo svědectví je mezi vámi tak pevně ustaveno, že nemáte nedostatek v žádném daru, zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. Ten vás bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout. Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

Pro naše uvažování bude výchozím hlavně devátý verš z čteného oddílu Písem svatých, ale vždy je dobré číst Boží slovo v kontextu, proto jsem uvedl celý oddíl.

I. Korintským 1,9: „Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!“

Nyní se podíváme, jaké pravdy nám uvedený verš zjevuje. Budeme se postupně zabývat jednotlivými výrazy obsaženými v citovaném verši ze Slova Božího.

Boží povolání

 

Z citovaného verše vidíme, že je to sám Bůh, kdo nás povolal do společenství s Ježíšem Kristem. Povolání přichází od Boha, který volá člověka a základem tohoto povolání je nevysvětlitelná a svrchovaná Boží milost.[1] Tato povolávající milost je darem, který nesouvisí s našimi minulými proviněními, současnými zásluhami, ani budoucími povinnostmi. Je to Boží dar člověku, který se mu nabízí. Milost je naprosto nezasloužená (viz epištola Efezským, kapitola 2, verše 8 až 9: „Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil“). Všichni jsme zhřešili, ale pro všechny je otevřená milost v Pánu Ježíši[2].

Odpovědí na Boží povolání je víra. Verš devátý z uvedeného oddílu Svatých Písem zdůrazňuje, že vše činí Bůh sám, bez lidské pomoci. My sami nemůžeme nic pro své spojení s Bohem (spasení) udělat. Vše bylo již učiněno v Kristu a my jsme k tomu toliko povoláváni, když jde o dar, který můžeme přijmout či jím, ke své věčné i pozemské škodě, pohrdnout. Přesto naše svobodné rozhodnutí je překlenuto Boží svrchovaností.

Bůh povolává v Kristu a ke Kristu. K Bohu přicházíme christocentricky – skrze Pána Ježíše Krista, protože On je prostředníkem mezi Bohem a člověkem, je tou jedinou cestou[3]. Ne díky tomu, že jsme si to my křesťané vymysleli, ale protože tuto cestou zjevil sám Bůh. A chceme-li k Němu, musíme jít cestou, kterou nabídl ve své svrchovanosti On sám. Boží vůlí je, aby všichni lidé uvěřili v Jeho Syna, Pána Ježíše. (viz např. Epištola Timoteovi 2. kapitola verše 3 až 6: „Tak je to správné a milé našemu Spasiteli Bohu, 4který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy. 5Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, 6který dal sám sebe jako výkupné za všechny lidi.“).

To, že veškerý náš život je spojen s osobou Pána Ježíše velmi pěkně ukazuje i těch prvních devět veršů z epištoly Korintským, kde je 9x hovořeno o Ježíši, v různých souvislostech, všechna duchovní požehnání a skutečnosti, které máme, jsou založeny na Něm. Život církve je spojen s osobou Pána Ježíše, On je středem našeho zájmu, našeho žití. Pravý sbor (řecky ekklesia) a křesťan – Kristovec[4] má život postaven a spojen s Ježíšem, který je středobodem všeho[5]. Bez Něho je život prázdný a beznadějný, ač možná dočasně něčím zaplněný.

Společenství se Synem

Je důležité si uvědomit, k čemu Bůh povolává. Povolal nás ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem. To znamená, že Bůh člověka nepovolává k nějakému náboženství[6], učení (ne k učení ale k Učiteli), ke skupině lidí, ani k dodržování nějakých pravidel[7], ale povolává do společenství, do vztahu se svým Synem Ježíšem[8]. Boží povolání je tedy o navázání vztahu s Kristem.

Společenství znamená mít podíl, být účastni, vypovídá o něčem prožívaném, skutečném, vzájemném. Ten vztah se tedy musí nějak projevovat, chceme-li tvrdit či si myslet nebo dokonce být si sami jisti, že jsme do tohoto společenství byli skutečně uvedeni. Křesťanství, o kterém učí Boží slovo, není něco pasivního, nejde jen o teoretické souznění s nějakými postuláty či občasné navštívení nějaké náboženské aktivity, ale je to každodenní život s Kristem Ježíšem, naším Pánem.

Tento osobní vztah – společenství s Kristem spojuje všechny jeho učedníky (Kristovce). To, co máme společné, je Božské povolání do vztahu s Kristem. V osobě Pána Ježíše jsme tak spojeni. To je jednota, kterou vypůsobil sám Bůh. Na jiném místě v Písmech svatých bychom se dočetli, že jsme jedním Duchem napojeni do jednoho Těla[9], totiž do Církve, jejíž Hlavou – Pojítkem je sám Kristus.

Tato jednota v Kristu mezi všemi jeho učedníky je učiněná z Boží strany a je dokonalá a není nutné ani možné jí vytvářet nějakou lidskou snahou, organizací atd., což je dnes velmi moderní a populární úsilí. Člověk se mnohdy snaží o spojování věřících nebo věrouky či dokonce náboženství, ale to nemá nic společného s dílem Ducha Božího, který nás dokonale a jednou provždy sjednotil v Kristu Ježíši, našem Pánu. Tuto jednotu je však třeba umět prakticky prožívat a zachovávat (ne tvořit, Písma svatá nás naléhavě vybízejí k zachovávání už vytvořené jednoty (viz epištola Efezkým 4,2-6[10]).

Bůh v Kristu spojuje, přivádí k sobě velmi různé lidi (muže i ženy, staré i mladé, bílé i tmavé, vzdělané i méně vzdělané, různě obdarované a do různých služeb povolané, ty, kteří vydrží ve shromáždění několik hodin sedět i ty, kteří vydrží jen 20 minut, lidí v saku i riflích, lidi, kteří mají rádi písně z různých zpěvníků, kterým vyhovuje různá forma bohoslužby, atd.). V Kristu jsme si však všichni rovni, všechny rozdíly se v Něm stírají[11], také máme na Něm stejný podíl. Je skutečně zvláštní až podivuhodné, z jakých lidí si Bůh tvoří svůj lid, tedy které ze své milosti povolává do společenství s Jeho Synem.

Chci tak podtrhnout, že nás spojuje Pán Ježíš, navzdory naší obrovské různosti. A právě k Ježíši nás Bůh volá, ne k tomu, abychom byli jen šedé kopie nějakého člověka, či žili jen podle nějaké zaběhlé tradice. Bůh chce, aby každý z nás měl živý, osobní, niterný vztah s Jeho Synem. Vztah s Kristem nás vede do společenství s dalšími Kristovci, kteří mohou být navenek úplně jiní než my, ale přijali stejného Krista, to znamená, že byli povoláni do stejného společenství jako my a tato skutečnost nás sjednocuje a překlenuje onu různorodost. Bůh tvoří rozmanitost v jednotě.

My máme někdy sklon (možná dobře myšlený) chtít, aby druzí lidé byli jako my, ale o to nám nemá jít. Našim zájmem má být, aby skutečně a prakticky žili ve společenství s Pánem Ježíšem, a pokud se někdo z tohoto vztahu vychyluje, pak je na místě jej s bratrskou láskou povzbudit k vytrvalosti a věrnému následování Pána[12], ne nás. Nemáme druhé vyzývat, aby kopírovali nás, to pak činí v církvi roztržky, kterým se apoštol Pavel věnuje v dalších čtyřech kapitolách první epištoly Korintským, z níž jsme vycházeli při našem uvažování.

Jako křesťan mám a mohu prožívat vztah, společenství s každým, kdo Božího Syna Ježíše Krista také přijal jako svého Pána a Spasitele. Nezáleží na tom, jak se ten člověk označuje, kam chodí, ale co, resp. koho má v srdci. Naopak pokud nebyl do společenství s Božím Synem povolán, tak ať se nazývá jakkoli či zaštiťuje nějakou službou nebo dokonce úřadem v církvi, tak nemůžeme spolu prožívat bratrské obecenství (milovat jej však také máme). A už vůbec není důvod s takovými lidmi vytvářet nějaké organizace a nějak navenek se sjednocovat či hledat společné postoje v určitých otázkách. Dnes je moderní vše sjednocovat. Ale to neznamená, že je to vždy správné. Rozhodně pravé jednoty nebude dosaženo, až všichni kleknou před nějakým člověkem, byť vysoce postaveným a uznávaným. To by bylo naprosté odmítnutí autority a Slova Pána Ježíše.

Znovu opakuji, že prává jednota mezi křesťany je od Boha, vypůsobená Duchem svatým, a je v Kristu. Tuto duchovní skutečnost je pak třeba umět i na zemi prakticky prožívat a zachovávat. Ale není třeba usilovat o její vytvoření a k tomu zakládat či se účastnit nějakých ekumenických hnutí, dialogů či podobných aktivit. Poslání, které Kristus dal svým učedníkům je přece v něčem jiném!

Myslím si, že slavení Památky Páně (Večeře Páně) je krásnou ukázkou jednoty v Kristu. Každý, kdo přijal stejného Ježíše - Spasitele, Pána, Božího Syna, je zván k účasti na Večeři Páně, obrazně se podílí na jednom chlebu, který ukazuje na jednotu v Pánu Ježíši, který nás spojuje. Každý si bereme díl z toho chleba, a ten chleba je v nás, což vyjadřuje, že jsme Jej všichni přijali. Též pak jeden kalich (proto raději upřednostňuji pití z jednoho kalicha, než aby každý měl svůj kalíšek).

Jednou jsem dostal otázku, zda máme v našem sboru „otevřený stůl Páně“? Po té mi bylo vysvětleno, že se tím myslí otázka, zda když přijde někdo z jiné církve, může u nás lámat chleba. Na to jsem musel uvést, že pro společné lámání chleba, tedy slavení Večeře Páně, je jedno, zda jsme z „KřS, z apoštolské, baptista, evangelík“ atd.. Rozhodující je, zda jsme povoláni do společenství s Božím Synem, pokud ano, můžeme společně lámat jeden chleba jako jeden lid. Není nutné se zaštiťovat nějakou církví ve smyslu právnické osoby zde na zemi, ale vztahem ke Kristu. Všichni zahrnuti do tohoto vztahu mohou spolu lámat chléb. Otázka křtu, zápisu v nějaké církevní evidenci atd. už vůbec nemá vliv na povolání do společenství s Kristem. (V našem sboru máme dobrý obyčej, že kdo je pokřtěný láme, protože tím veřejně vyznal, že patří Pánu Ježíši, ale podmínkou pro účast na Památce není samotný křest - coditione sina qua non, ale vyznání víry v Syna Božího. Proto není vyloučeno, aby v důvodných případech se na lámání chleba podílel i ten, kdo ještě nebyl pokřtěn).

 

Jeho Syn

Jsme Bohem povoláni do společenství s Jeho Synem, tedy Božím Synem, tedy Bohem. To je třeba si také uvědomit. Ježíš nebyl velký učitel, dobrý člověk, či náboženský vůdce, ale byl a zůstává stále Bohem. Kdo odmítá Kristovo božství, odmítá i pravého a jediného Boha Otce a Stvořitele a nemůže tvrdit, že s Ním má společenství či že v Něj věří a následuje Ho.

 

Ježíš

Boží Syn přišel na zem v lidském těle, dostal pozemské - lidské jméno Ježíš, které znamená, že Jahve je spasení. Ježíš je vtělený Bůh. Přišel za účelem naplnění spasitelného poslání, aby zemřel namístě hříšného člověka za hříchy a stal se tak zástupcem na Božím soudu, který měl postihnout každého hříšníka. Protože Ježíš už byl souzen za náš hřích, my, pokud jsme v Něj uvěřili a jsme tedy s Ním sjednoceni vírou, už na soud nepřijdeme, ale přešli jsme ze smrti do života[13]. Nemusíme se bát soudu a trestu, protože ten už byl vykonán[14] (již stará zásada římských právníků říkala ne dvakrát o téže věci – ne bis in idem).

 

Kristus

Jde o řecké slovo, hebrejský ekvivalent je Mesiáš, česky Pomazaný. Není to příjmení Ježíše (to bylo, dá se říci, Nazaretský), ale vyjádření pro jeho postavení, On je ten pravý prorok, kněz a král[15]; Ten, kterého očekával lid staré smlouvy, Ten o kterém mluví celá Svatá Písma, který byl Bohem zaslíbený. V Něm je přinesena člověku spása, východisko z hříchu, On je cesta k Bohu, k životu, je světlem lidí.

 

Náš Pán

Apoštol Pavel Ježíši jednoznačně přisuzuje titul náš Pán. Není to tedy jen nějaký historický Ježíš, ale je to náš Pán, který vstal z mrtvých. Označení Pán znamená, že je hoden úcty a poslušnosti, že je autoritou pro náš život. Jak jej můžeme nazývat svým pánem, pokud neposloucháme jeho Slovo? (evangelium Lukáše 6,46 „Proč mi říkáte Pane, Pane, když neděláte, co říkám“!). Je Pánem našeho života vzkříšený Kristus nebo naše já, naše představy a plány, naše zvyky atd.?!!

Je naším společným Pánem, takže je vidět, že je to skutečně On, kdo nás sjednocuje. Proto k jednotě je nutné poddat se Kristu, přijmout Jej jako Pána a jako takového Jej poslouchat. Pak bude jednota mezi jeho lidem i prakticky na zemi a nebude nutné vytvářet nějaká lidská sjednocující hnutí.

Kéž věnujeme svoji energii a zájem vydávání se Kristu, poznávání Jeho vůle, hlubšímu chápání Jeho slova, a méně času a prostoru snahám, které se míjí cíle.

V Brně, září 2009, Mgr. Aleš Drbal



[1] Ostrolucký, J.: Víra a spasení, A-ALEF, Ostrava, 2003, str. 167.

[2] Epištola Římanům kapitola 3, verše 23 až 25: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev.

[3] Evangelium Jana, kapitola 14, verš 6: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází

k Otci než skrze mne.“

[4] Raději volím slovo „Kristovec“, abych zdůraznil spojení a závislost na Kristu, ne na aktu křtu, ačkoliv slovo křesťan také pochází od slova Kristus.

[5] Epištola Filipským, kapitola 1, verš 21: „Žít – to je pro mě Kristus,..“

[6] Epištola Koloským, kapitola 2, verš 8: „Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl prázdným klamem filosofie založené na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu.“

[7] Epištola Galatským, kapitola 5, verš 13: „Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějteza záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte“.

[8] Epištola Telolonickým, kapitola 1, verš 9: „… jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému“.

[9] Viz I. Korintským 12 kapitola verše 12 až 13: „Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. A právě takové je to s Kristem. Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem.

[10] 2Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce 3a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. 4Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme byli povoláni, 5jeden Pán, jedna víra, jeden křest, 6jeden Bůh a Otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech. Též Epištola Koloským, kapitola 3, verš 15: „Ve vašich srdcích ať vládne Kristův pokoj – právě k němu jste byli povoláni v jednom těle“.

[11] Epištola Galatským, kapitola 3, verš 26 až 28: „Všichni jste se vírou v Krista Ježíše stali Božími dětmi. 27Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli. 28Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“

[12] Epištola Koloským, kapitola 2, verš 6: „Když jste přijali Krista Ježíše jako Pána, pak v něm také žijte“.

[13] Evangelium Jana, kapitola 5, verš 24: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“

[14] Epištola Římanům, kapitola 8, verš 1: „A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši.“

[15] Harlow, R.E.: Základy biblického učení, Emauzské kurzy, A-ALEF, Ostrava 2003, str. 39.

Prezentace z letních Biblických

Na této stránce se nachází odkazy k prezentacím k lekcím na Biblické hodině. Zpracovávaný materiál: Křesťanský život z cyklu Emauské kurzy.

Středa, 26. srpen - Aleš Drbal: Který sbor si vybrat?

Středa, 2. září - Zdeněk Pospíšil: Hledání Boží vůle. (Poznámky k souboru)

Středa, 9. září - Miloš Rauš: Modlitby a chvály.

Novodobé modlářství

Žijeme ve světě, který je zasypaný věcmi. Který je zahlcený vizuálním zobrazováním čehokoliv. Každý den jsme bombardováni informacemi, věcmi a činnostmi, které si nárokují naši pozornost. Je to místo, kde se z obyčejných věcí a zájmů stávají modly. Modly v podobě chobotnic s dlouhými chapadly, které lidem ucpávají uši a oči a napouští je jedem, který mate mysl i řeč a mění vnímání a chuť. Zrak je pro člověka nejdůležitějším smyslem. Zrakově vnímáme až 80 procent všech informací z okolního prostředí. Tím, co vidíme jsme bezbrostředně ovlivňováni, ať už je naše pozornost soustředěná nebo ne. V současné civilizaci převažuje vizuální komunikace založená na rozvoji technologií. Hlavní strategií systému volného trhu je vizuální reklama s cílem zaujmout.
Zasáhnout člověka na jakékoliv úrovni. Vzbudit jeho zájem, žádosti a touhy, které jsou nenápadně nazývané potřebami. Člověk tak může být zasažen kdekoliv a kdykoliv. Přes rozum – který mu svědčí o výhodnosti, přes city – které mu svědčí o příjemnosti, přes vůli – která mu dosvědčí, že je to přesně to, co chce.

Číst dál: Novodobé modlářství

Principy z knihy Ageus

1) Špatně nastavené priority brání v práci na Božím díle (1,4.9)

2) Cílem konání člověka má být oslavit Boha, aby On měl zalíbení ve svém lidu (1,8)

3) Bůh někdy využívá neštěstí k výchově svého lidu (1,6.10-11)

Číst dál: Principy z knihy Ageus

4 duchovní zákony

Bůh tě miluje a nabízí ti dokonalý plán pro tvůj život.

Boží láska (Jan 3,16) Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Boží plán (Jan 10:10) Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.(= plný život, který má smysl)

Proč je tedy tolik lidí, kteří tímto životem nežijí? Protože...

Číst dál: 4 duchovní zákony

Co je to Církev?

Pod pojmem Církev s velkým „C“ rozumíme tělo Kristovo, které je tvořeno všemi, kdo uvěřili, věří a ještě uvěří, že Ježíš Kristus je Boží Syn, kterého Bůh Otec z lásky poslal, aby zemřel za hříchy každého jednotlivce. Zmrtvýchvstalý Kristus je Pánem a jedinou svrchovanou Hlavou Církve. Tato Církev je pouze jedna a není to lidská organizace, ani není omezena nějakými lidskými zřízeními.

Číst dál: Co je to Církev?